Fotogalerie: 2008_07_05-12, Novohradské hory

A je tu další sada fotek, tentokrát z dobrodružného putování po Novohradských horách. Za 8 dní jsme nachodili celkem 90 km, přespali v 5 kempech a jednom divokém tábořišti uprostřed lesa, viděli 3 hady, asi tak 50 srnek a s největší pravděpodobností i stádo muflonů, vytáhli jedno klíště celé a jedno bez hlavičky, navštívili jednu paní doktorku a ochutnali pravý borůvkový čaj vlastní výroby. Zkrátka o zážitky nebyla nouze, proto se o ně s Vámi rádi podělíme.

Autorkou tohoto textu je Janička, moje žena :)

Pro ty, kteří znají Novohradské hory, ale i pro ty, kteří si chtějí udělat představu o průběhu celé akce, je tu přibližný popis trasy a výběr ze zmiňovaných nesčetných zážitků.

Všechno začalo v sobotu, kdy jsme vlakem dorazili do Českých Budějovic, vystoupali 225 schodů na Černou věž, důkladně se porozhlédli a zamířili do kempu Stromovka. Následující den jsme se zuby nehty drželi modré, a to přes Vidov a Doudleby až do kempu Římov-Hamr, který lze doporučit, zejména díky poměrně čisté řece a více než příznivým cenám.

[acidfree:1366 size=160x120 class='left']V noci převzala vládu bouřka, proto jsme další den opustili mokrý stan a vydali se jen s malým batůžkem na průzkum okolí, přes Římov do Velešína, ze kterého jsme se autobusem přesunuli do Kamenného Újezdu a odtud se prošli zpátky do kempu. To všechno bohužel za téměř nepřetržitého deště.

Slunečné úterní dopoledne nám ale dovolilo věnovat se důslednému sušení všeho, co bylo třeba, a mohli jsme proto kolem poledne opustit kemp a přesunout se busem do Besednice. Vidina setkání s cyklisty Mírou a Giselou nás hnala kupředu, a tak jsme do smluvených Děkanských Skalin dorazili o dost dříve, než jsme předpokládali. Po shledání jsme se společně přesunuli na louku u Mlýna U Dubu, kde jsme tandemově uvařili večeři na ohýnku, který nás pak hřál až do pozdních večerních hodin.

[acidfree:1402 size=120x160 class='right']Ráno jsme společně podnikli průzkum naučné stezky Údolím Černé. Po obědě jsme se od páru cyklistů oddělili a zamířili opět po vlastní ose, konkrétně za vzpomínkami do Dluhoště a Benešova nad Černou. Následovala naučná stezka Brána do Novohradských hor, která nás dovedla téměř až k místu, kde jsme chtěli strávit další noc. Na mapě se jednalo o zkratku „táb.“ a symbol „jiné ubytování“. Vyklubal se z toho ale skautský tábor, jehož vedoucí nás poslala dál – do tábořiště, což bylo nakonec jen a pouze ohniště uprostřed lesa. Co se dalo dělat, museli jsme jím vzít za vděk a připadali si tak jako opravdoví neohrožení trampové.

Následující den jsme se zase posunuli o něco dál, i když jsme trochu bloudili v Liščím údolí při hledání červené. Nakonec jsme se s ní prošli kolem Kuní hory až na rozhlednu na Kraví hoře, po zelené seběhli do Hojné Vody a přes ekofarmu a Dlouhou Stropnici dorazili až do Horní Stropnice, kde jsme se uvelebili v kempu u koupaliště. Po půlhodinovém šťourání klacíkem, které připomínalo boj s větrnými mlýny, jsme si odnesli ponaučení, že po čerstvém asfaltu se chodit nemá.

V pátek jsme se opět plni nadšení vydali na cestu, a to do nedalekých Nových Hradů. Po cestě nám ale způsobilo nepříjemnosti umíněné klíště. Jelikož si jako místo pro vydatnou svačinu vybralo můj krk, vytahování se ujal Míša. Důsledkem hlubokého zakousnutí, nepříliš vhodného vybavení a zejména mého netrpělivého naléhání ale zůstalo klíště přisáté, přestože již přišlo o značnou část svého těla. Jinými slovy museli jsme mazat malebným Terčiným údolím co nám síly stačily, aby jediná praktická lékařka v Nových Hradech (která nás očekávala, přestože jí právě končila pracovní doba) přiměla zbytky nebohého zvířátka oddělit se od mé chutné kůže. Zážitek to nebyl dvakrát úžasný, přestože milá paní doktorka se nás se slovy „děti jedny zlobivý“ ujala takřka mateřsky a nešetřila průpovídkami typu „beruško, to vás trápím“ nebo „potvora jedna chlupatá.“ Na tomto místě patří velký dík taťkovi Evžovi, který nás v mžiku vybavil potřebnými kontakty a zajistil skvělou navigaci a psychickou podporu. To samé platí i pro Míšu, jenž i přes mé hlasité naříkání zachoval chladnou hlavu a projevil se, stejně jako v průběhu celého putování, jako opravdová opora v nelehkých situacích. Odpoledne v Nových Hradech pak probíhalo v o poznání klidnější náladě. Stihli jsme prohlídku kostela, hradu, kovárny i koželužny a navečer se přesunuli do kempu Veveří. Nepatří sice k nejlevnějším, ale jeho sociální a potravinové vybavení je na vysoké úrovni.

Sobota pak byla ve znamení romantické procházky po pětikilometrovém okruhu v Terčině údolí včetně prohlídky umělého vodopádu, Švýcarského domu, Lázniček a dalších zajímavých objektů.

Co dodat závěrem? Ve vlaku do Prahy jsem sice měla v hlavě pouze „všude dobře, ve vaně nejlíp“, ale musím uznat, že to bylo opravdu moc pěkných osm dní, a to hlavně díky Míšovi, který mě opět přesvědčil, že rozhodnutí jít s ním ruku v ruce (nejen Novohradskými horami) nebyla vůbec, ale vůbec špatná volba.